Bony a BMW M535i

Děda se nám vrátil z lázní, kde mu rozhýbali klouby. Pózování před objektivem fotoaparátu předcházela důkladná očista. Pak už nic nebránilo testovací jízdě s tímto mnichovským youngtimerem z roku 1986.

Tohle auto sleduji od chvíle, co jej nový majitel zakoupil (čtěte dojmy z prvního setkání). O své postřehy jsem si s vámi podělil i po krátké projížďce (více zde). To bylo ještě v panensky sériovém stavu na dobových michelinkách. Vůz jsem si zamiloval právě pro jeho stařecké vrtochy.

Majitel si přál rozšířit stádo koní pod kapotou. Nabízelo se několik možností, např. předělat motor po vzoru tehdejší Alpiny B7S (přeplňování pomocí turbodmychadla). Osobně jsem se přimlouval za co nejméně nápadné změny, které nebudou nevratné. Nakonec se tak stalo s ohledem na zachování originality automobilu. Vzhled vozu zůstal, na tom nebylo třeba nic měnit. Jedinou změnou vizáže byla výměna kol za originální dobová kola BBS (“16) z modelu M5. Ta se dnes už špatně shání, takže k nám putovala až ze Spojených států amerických. O jistější vedení stopy se starají moderní pneumatiky Pirelli P-Zero. Ostatní „úpravy“ zůstaly skryty v útrobách automobilu.

Atmosférický řadový šestiválec o objemu 3,5 l dostal bavlněný vzduchový filtr K&N, dále větší škrtící klapku a výfukové potrubí včetně svodů od firmy Supersprint. Výfuk je určen přímo pro tento vůz, ale pro maximální zachování dobového vzhledu vozu nechal majitel nahradit koncovky výfuku za originální, které byly na původním výfuku. Vše završilo ladění řídicí jednotky na válcové brzdě. Motor si polepšil z původních 176 koní a 280 Nm (naměřené hodnoty) na 217 koní a 310 Nm. Za tohle patří poděkování klukům z Lukamotorsport.

Stará známá pravda říká, že čistota je půl zdraví. Proto BMW putovalo ke specialistům na leštění laku a čistění interiéru pomocí kosmetiky Swissvax. Když jsem vůz viděl po tomto „zákroku“, tak mi spadla brada. Zachovalý vůz vypadal téměř jako nový.

Vyvstala otázka, co teď – buď zavřít vůz do muzea, nebo s ním jednou za čas vyrazit na projížďku. Asi tušíte, že kdyby vůz skončil někde za výlohou, tak o něm teď nepíšu. Po osednutí za volant se dostavil známý pocit, kdy jsem si opět připadal jako řidič slečny Daisy. Špatně se ten pocit popisuje. Pokud jezdíte pouze s automobily tohoto stáří, tak vám na tom nepřijde nic divného, ale jestliže řídíte moderní auta, pak je to změna. A velká. Krásné na youngtimerech je to, že s vámi neustále komunikují. Mezi vámi a automobilem je mechanické spojení. Pedál plynu je lankem spojen s motorem, rozdělení sil směřující na zadní kola rozděluje samosvorný diferenciál bez stabilizačního systému a kontroly trakce, volant je spojen s koly bez jakýkoliv elektronických udělátek a takto bych mohl pokračovat. Netvrdím, že moderní auta jsou špatná a stará auta dobrá. Jen se snažím vnímat ty rozdíly.

Současné automobily nutně potřebují parkovací senzory a couvací kamery. Proč? Protože mají čím dál tím menší okna. Z E28 je vidět nádherně, protože má tenké sloupky a velká okna. Motor si na volnoběh vcelku tiše vrčí. Nic nenasvědčuje tomu, že nabral svalovou hmotu. Další neviditelnou, zato citelnou změnou jsou zkrácené dráhy řazení. Zatímco předtím se páka v kulise řazení pohybovala v „metrových“ vzdálenostech, nyní je řazení mnohem příjemnější a změna převodového stupně netrvá věčnost. Samotné zpřevodování zůstalo stejné, vůz si zachoval charakteristiku dálničního korábu. Motoru se do otáček příliš nechce, nejraději si hoví kolem 2500 otáček, kde spoléhá na dostatek točivého momentu. Na výfuku je slyšet, že ho výrobce ladil v souladu s cestovní náturou řady 5. Do kabiny proniká přijatelné množství hluku.

Podvozek se s nástrahami města vyrovnává dobře. BMW M535i nabízí vyvážený poměr sportovnosti a komfortu. V 80. letech nebyly tvrdé podvozky v módě. Jistota s jakou se pětka vrhá do zatáček, musela tehdy působit jako zjevení. Viděno dnešní optikou to samozřejmě tak slavné není, ale i tak smekám.

Na dálnici mě majitel pobízí, abych na to pořádně šlápnul. Doposavad se zdálo, že stádo 217 koní tvoří pivovarské kobyly. Pak ručička otáčkoměru prolétla kolem čísla 4 a pokračovala dál k číslům 5 a 6. „Kdepak kobyly, ale dostihoví hřebci“, pomyslím si. Během chviličky ukazuje rychloměr sto osmdesát. Ve dvou stech mám pocit, že předeženeme čas. Oběma rukama pevně svírám volant. Najednou mi připadá jeho věnec nějaký slabý, jako v tisícovce embéčku. Teď bych opravdu nechtěl prudce brzdit, neboť nástup brzd je pozvolný a trochu tupý. Je to ale jen prvotní zdání, protože když si později na opuštěné silnici vyzkouším brzdy, tak bavorák přesvědčivě zpomaluje. Je třeba překonat první třetinu chodu brzdového pedálu. Pak se dostaví brzdný účinek, jaký očekávám.

Autu však nejvíce sluší poklidné proplouvání krajinou. K tomu aby si člověk vychutnal zážitek z řízení youngtimera netřeba vysoké rychlosti. Na občasné polechtání plynu tu však výkon je. M535i jezdí za nějakých 13–15 l/100 km a nabízí slušný vnitřní prostor. Snad se dočkám nějakého výletu. Zavazadlový prostor je rovněž obrovský, takže cestování ve čtyřech lidech by neměl být problém.

Závěr

Změny, které majitel realizoval, vozu prospěly. Dobový vzhled nebyl narušen ani při pohledu pod kapotu. Vše vypadá tak, jako před osmadvaceti lety, kdy vůz opouštěl výrobní linku. To dobré tedy zůstalo a nedostatky se podařilo eliminovat. Až na jeden, v kastlíku před spolujezdcem jsem marně hledal nějaké bony.