Rychlé postřehy z intenzivních chvilek za volanty sportovních vozů. V hlavních rolích neviditelný kombík z Ingolstadtu, embryo nejúspěšnějšího závoďáku v kategorii cestovních vozů a vnučka hachi-roku.
Lepší dnes než tenkrát
Když jsme té únorové noci opouštěli restauraci, byl jsem jediný, kdo nepil. Roli taxikáře jsem tedy získal automaticky, bez castingu. V dlani mi přistály klíče od toho nejméně nápadného auta, které se tu noc nacházelo v rakouském letovisku. Šlo o Audi S4 Avant (B5). Stříbrné. Po nasednutí jsem se vrátil do 90. let, tedy doby, kdy sportovně zaměřená auta mívala kulaté volanty a manuální převodovky. Pohled na palubní desku mě zahřál asi jako ten všudypřítomný sníh, kterého jsou venku tuny, ale takové audiny prostě bývaly.
Vidlicový šestiválec biturbo se k životu probudil na první dobrou. Vyrazil jsem hezky pomalu, abych zahřál techniku a měl čas přemýšlet, proč novináři v dobových testech nad tímhle autem zrovna nevzdychali slastí. Ještě než jsem vyjel z města a překročil rychlost 50 km/h, došel jsem k závěru, že tohle auto má něco do sebe. Jen se usmívám, když cítím, jak dobře tehdy dokázali v Audi sladit všechny ovládací prvky, aniž by si pomáhali elektronickým ansámblem – tlumiči podvozku počínaje a tuhostí řízení konče. Není to supersport, homologační speciál a ani verze RS. Je to rodinný kombík. Dobře odstupňovaná převodovka, podvozek tvrdý tak akorát a na dnešní poměry mírně neomalený příval výkonu dělají z esčtyřky řidičsky přitažlivý vůz. A to jak jsme díky quattro „vycukli“ zasněžený kopec k horské chatě by si zasloužilo okomentovat nějakým chytrým reklamním sloganem.
Výzva naruby
1000 Kč za založení účtu
Tisícovka, která leží doslova na zemi. Založte si účet u RB, zaplaťte třikrát kartou a tisícovka je vaše. To mě zajímá.Wow, první generace M3. V hlavě mi okamžitě naskakují všechny ty sestřihy z DTM, fotky auta ve smyku, pochvalné výroky lidí, kteří již měli tu čest usednout za volant a seznámit plynový pedál s podlahou. Je nádherná. Vlastně se divím, proč o tomhle autě ještě nikdo nenatočil film. Ale zpět do reality. Vycouvávám z garáže, poprvé zařazuji jedničku nezvykle k sobě a dolů, abych následně snadno a rychle mohl řadit z dvojky trojku. Jestli se vám dělá pěna u huby a blednete závistí, pak vás mohu uklidnit, protože přichází výčet špatných zpráv. Auto není moje. Má obuté čínské gumy. Začíná solidně pršet a mechanismus stěračů je svém posledním tažení.
Vedle mě sedí novopečený majitel a mlčí. V jeho tváři čtu jasný vzkaz „Prosím, hlavně žádný kraviny“. Jedeme v pravém dálničním pruhu. Auto nemá rádio. Slyšet jsou jen naše modlitby za kus slunečné oblohy a suchou silnici. Předjíždí nás důchodce ve Fiestě. Když se o hodinu později počasí umoudří, beru to jako popíchnutí k vyhnání pavouků z výfuku. Z výkonu 200 koní se už dnes málokdo posadí na zadek, ale chuť motoru po otáčkách je návyková. Auto skrze volant a sedadlo komunikuje. Informuje mě o dění pod předními koly, přenosu váhy a gripu zadních pneumatik. Jako předkrm dobré, těším se na hlavní chod.
Výkon až na posledním místě
Jsem poslední člověk na této planetě, který řídil Toyotu GT86. Na rovinu se přiznám, že jsem těm řečem o výkonu (není ho moc, ale prý to stačí) a zábavnosti (s pneumatikami z Priusu ha ha ha) nechtěl moc věřit. Auto se mi líbilo hned, co jej Toyota představila. Za atmosférický motor a pohon zadních kol si Japonci zaslouží pochvalu. Ale je GT86 fakt tak dobrá, jak se o ní tvrdí? Za volantem jsem se uvelebil okamžitě. Řazení je přesné, dráhy jsou vcelku krátké, takže super. Jedem!
Dvoulitrový boxer se nechá krásně točit, ostatně je to nutnost, protože bez otáček se nedostavuje výkon. To nejlepší přichází mezi 6 a 7 tisíci otáček. Ty obyčejné michelinky Primacy poměrně skromných rozměrů dávají řidiči tolik přilnavosti, aby jel dostatečně rychle, ale na druhé straně té přilnavosti není zbytečně moc. To aby zbyl prostor na čuňačinky. GT86 by vlastně mohla sloužit jako výkladový slovník pojmu „samosvorný diferenciál“. Podvozek si zaslouží pugét růží. Nakonec i s malým stádem koní lze předvést velké rodeo. Vůz však svůj repertoár schopností nedává zadarmo, řidič se musí trochu snažit. A právě tahle vlastnost se mi na GT86 líbila nejvíce.